Předvánoční běsnění

Předvánoční běsnění mě letos zasáhlo s nebývalou silou. Ani ne tak co se týká nákupu dárků. Něco jsem měl a to co jsem neměl, jsem hravě dokoupil v slávistickém fan shopu. Netuším jaké z toho bylo nadšení, ovšem držím se hesla o tom, že "nakupuj dárky tak, jako kdyby sis nakupoval pro sebe"....To jen tak bokem. Mě letos ovšem zasáhlo slavící běsnění.

Nijak zvlášť vánocům nefandím a myslím si, že je to druhé nejhorší datum v kalendáři hned po 8.listopadu, ale co se týká možnosti alkoholického vyžití, je to období plodné a možná i nejplodnější z celého roku. Ve středu jsem do sebe na staromáku nalil něco svařáků a navrch pár guinessů v nedalekém pubu. To se ještě dalo ráno rozdýchat. Následoval ovšem ústavní večírek. Tam se tvrdé jádro vrhlo na sud jakési čtrnáctky z klášterního pivovaru a během hodiny a půl se nám ho podařilo pokořit. Šéf v předtuše dobré společnosti zásobil party i vybraným italským vínem ze smíchovského wine foodu. Velice se mýlil. Společnost nebyla vybraná a silným pivem se tak rozjela, že nedošlo k žádné distinguované ochutnávce jak by se slušelo, ale k bohapustému vychlastání asi šedesáti lahví během následujících čtyř hodin. Přecházel jsem plynule od červeného k bílému a naopak. Všechno se prokládalo tullamorkou, co si tak vybavuji...

 Každopádně to už mi druhý den nebylo úplně nejlíp, a dalo by se říct, že jsem byl na kašovité stravě. Leč pátek jsem překonal a hned ráno vyzval kamaráda Soba ( je to jeden ze santových, takže má rád sníh a zimu) a další na vyvětrávací vycházku. Ta téměř skončila po několika metrech ve spřátelené vsi u třináctky z pivovaru Černá hora. Sob, který se jediný se psem nebál vyrazit do nepohody držel statečně krok a tak když jsme po asi dvou hodinách vylézali ven, měli jsme za sebou několik kousků a pár rumů od Botranů a Zacapů. K tomu si každý nesl v podpaží petku toho výborného zlatavého moku, aby cestou nezhynul. Nakonec jsme statečně v podvečer došli a diskuze vedená cestou by dámskému sluchu asi nelahodila, ale ve výsledku mě ten třetí den už poměrně dost poničil..

Relaxaci jsem očekával od návštěvy rodiny a nasátí vánoční atmosféry punčem. Ovšem přišlo poměrně nečekané překvapení. Pro zajímavost jsem si změřil ráno hladinu cukru. No přátelé, 17,1 jsem nečekal, zvlášť když moje poslední měření někdy v září ukázalo 6,1.. Vypadá to, že s chlastem je konec a všude kam si odskočím na malou po mě zůstane cukrová homole. A tak jsem se rozhodl pro radikální očistu organismu! Rád vám o tom budu referovat a věřím že mi držíte palce ! :-)

Gratulace !

 Chtěl bych nechat zahrát staronovému vládci v Bílém domě na jeho počest ! http://www.youtube.com/watch?v=b7CHEYNM9DM

Náš exodus, váš exitus !

Vypůjčil jsem si heslo hrdinných odborářů, abych vám přiblížil poslední zedníkovu historku. Předcházel tomu jeho veselý příchod do práce s vtipem na rtu ! :"Hele, znáte tenhle - Přijde týpek do hospody a už ve dveřích vesele křičí :"Chlapi, tak mi dneska konečně vyšel první článek!" - "Cože, ty seš novinář?" "Ne, mám tasemnici!" A pak se jal vyprávět jeho včerejší lékařskou story...

 Nejsme totiž žádná sebranka na které nikomu nezáleží. A z toho vyplývá, že si můžeme na ústavu vychutnávat vlastní lékařskou péči. Je to skvělá věc, ovšem má to i své malé úskalí. A tou je věk naší doktorky. Je to hodně předválečný ročník a Zita Kabátová byla proti ní pulec. Před rokem už to vypadalo, že se ze zdravotních důvodů vzdá své emeritní funkce. Nastoupila za ni náhrada, což ovšem jak se ukázalo nebyl prozřetelný krok. Byla to lékařka o ještě zhruba deset let starší. Nejen že ji vrátný zprvu vyháněl a posílal do nedalekého pečovateláku, ale ona se nám skutečně po několika týdnech nevrátila z vycházky. A tak nezbylo než vzít opět za vděk naší prověřenou veteránkou. A tady vstupuje na scénu zedník!

Okopával jednu z laboratoří v rámci jakési rekonstrukce. Třicet let výparů se však podepsalo na chemickém složení omítky, a tak není divu, že mu odpoledne po práci slzely oči, jako aligátorovi, tančícímu v bahně s malým pakoňátkem. Vypravil se tedy k lékařce pro pomoc. Ta mu předepsala kapky a zedník v dobré víře vyrazil do lékárny si svůj lék vyzvednout. Recept předal, zaplatil, poděkoval a pomalu balí. "A na co to vlastně máte?", zeptala se lékárnice jen tak na odchodu zdvořile."Ale, vždyť víte. Přece na kapání do očí." V tu chvíli bylo vidět jak lékárnici polévá smrtelný pot a volá si zedníka zpátky. "No jo, ale tohle jsou kapky do nosu a kdyby jste si je nakapal do očí, spálí vám to rohovku." A zedníkovi se ten den poprvé v očích objevilo bělmo....

Není jistě bez zajímavosti, že místo lékaře je opět k dispozici a čeká se na nějakou novou, mladou krev do ordinace. Ideálně ročník 1900 a výš...

PS: Ve čtvrtek a pátek máme na ústavu v rámci týdne vědy a techniky dny otevřených dveří. Kdo by měl zájem o exkurzi, bude srdečně vítán!

Poprvé...

Dá se říct, že v mém věku už není mnoho věcí, které bych nezkusil. Patří mezi ně například nechtěná návštěva nemocnice, ale to jistě přijde časem. Stejně jako anální sex s mužem či ženou. A tahle možnost se mi věkem naopak zaplaťpánbůh vzdaluje. Dneska ovšem přišla na řadu věc, do které jsem se vždy snažil teoreticky proniknout jak Paroubek do Petry, ale nikdy jsem nenašel dost odvahy, jako Paroubek !

V práci mám aktuálně volno díky rekonstrukci a tak jsem šounil po laboratořích a získával informace. Teoreticky vybaven jsem tedy dnes poprvé v životě zakoupil droždí, vrazil ho do mouky, zalil mlékem a posypal cukrem! Ano, poprvé v životě vyrábím těsto. Důvod byl jasný - včerejší nákup a pojídání zeleniny se mi tak zajedlo, že trpím celý den pocitem neodolatelné chuti na škvarkové placky, abych vyrovnal kalorický deficit.

Začátek akce byl velmi obezřetný a děsivý... Říkali mi, že těsto možná nezkvasí a že mléko nesmí být ani teplé, ani studené. No jo, ale jaké tedy. Kdyby mi někdo alespoň dodal nějaký konkrétní údaj, ale to nic. Všichni jsou asi machři a dělají to odhadem. Dovtípil jsem se tedy, že ani teplo ani zima bude zřejmě teplota lidského těla, tudíž jsem mléko zahřál na 37°C a vyčkával. K mé velké radosti se udělala po půl hodině na povrchu mouky jakási houba ve tvaru jaderného hřibu. Přimíchal jsem tam podle pokynů vejce, sůl a škvarečky tak lahodné, že mi jich až bylo líto obětovat je na oltář vědy a výzkumu a s tím souvisejícího případného nezdaru. Nicméně děj se vůle boží..

V mé sedmilitrové misce se celá ta hmota krčila někde na dně a vypadala, že víc jak tři placky se mi z ní uplácat nepodaří. Jenže pak jsem si vzpomněl, že to snad má ještě nějak zabalit, prý nejlépe do peřin a nechat odležet. Kdo z vás čeká happy end, bude pravděpodobně zklamán. Hmota totiž utěšeně roste a já nevím kdy se zastaví. Už začíná přetékat z misky ven... "Hrnečku dost" nepomáhá... Jestli se už nikdy na blogu neozvu, víte jak to skončilo...

Lepší vrabec v hrsti...

Dnešní příspěvek bude krátký, rázný a nechutný! Zostudit se člověk může všelijak a někdy je to vpravdě nečekané.

Už několik dní mě trápí lehoučká rýmička. Taková ta, co vás zrána nutí si párkrát pořádně odplivnout. Učinil jsem tak i dnes a spěchal na autobus. Protože nejsem žádná třasořitka, stačí mi obléct tričko a lehkou větrovku, vesměs rozepnutou. Chci zdůraznit, že tričko bylo jasně žluté. Zatím všechno probíhalo tak jako vždycky. Při přestupu jsem však byl nucen popoběhnout a při hlubokém výdechu se z nosní dírky ozval "výstřel".

Nějaký zaschlý holub, co se zřejmě utvořil během nočního chrápání vyrazil ven. Neznámé velikosti, neznámého vzhledu a neznámým směrem. Preventivně jsem se ohledal, ale naštěstí nikde nic. "Hm, asi odlétl", říkám si a pokračuji dál k ústavu. Cestou potkávám několik nových půvabných laborantek i několik vědců. Rozradostněn z tak skvělé společnosti se dávám se všemi do hovoru, až dorazíme společně na pracoviště. Přijdu k prvnímu zrcadlu - aaaa ..Na žlutém tričku přímo pod krkem, přesně tam, kam si člověk nevidí, se ten hajzl usadil. Podle Earla by to byla asi velikost "střední". Bylo mi divné, že mi kolegové nekoukají do očí, ale u dívek jsem se domníval že jde o stud a vědců o zjevné gesto podřízenosti mé osobě.

Nevím jestli teď nebudou znechuceně odvracet zrak. Hlavně ty laborantky. Vědci po sobě zanechávají kolikrát i horší hnusy. Ale tak nějak si říkám, jestli by nebylo lepší, aby mě přistihli s brabcem v hrsti, než s holubem na krku...

Prohibice - prdel v republice !

Ano, ano. Troufnul jsem si použít a parafrázovat v názvu svůj oblíbený hokejový pokřik na jeden východočeský  klub, jehož jméno nesmíme vyslovit ! A je to opravdu prdel v tý naší republice! Kdo alespoň občas koukne na facebook, nemohl rozhodně přehlédnout fotku Babici při kuchtění s textem :"..a když nemáte etanol, vrazíte tam metanol ! " . Nebo jedna krásná hláška, kterou jsem zahlédl na tabuli u jedné hospody, ještě před vyhlášením prohibice : "Za šest panáků rumu sluneční brýle zdarma ".

 Mám veliké štěstí, že pracuji v ústavu, kde se hned tak někdo nějakého jedu nezalekne, ale naopak s ním ještě aktivně pracuje. Takže teď už vím, že když si nějakou shodou náhod loupnu panáka metanolu, desetinásobná dávka etanolu by měla stačit, abych se zachránil. To znamená, že vyexovaná láhev nezávadného rumu je vlastně lék a dokonce i prevence proti otravě. Nebo je dobré případnou chlastačku rozložit do mnoha položek. Takže trapné popíjení piva s občasným proložením vodky, nebo ferneta je vlastně mnohem nebezpečnější, než si dát pivo, rum, víno, fernet, zelenou a všechno zalít šampaňským !

I tak je prohibice milník, který jistojistě vejde do našich dějin. A je to okamžik, který si musím pamatovat. Proto si ho tady s dovolením zapíšu. Mě zastihla v hospodě a to právě ve chvíli, kdy jsem si objednal slivovici. Bylo asi 19:10 a číšník mě nemile překvapil. Chvíli jsem se klepal..Přece jen - je to jako přejít z pervitinu na marihuanu. Nicméně jsem se zvládnul i tak zbourat a v období burčáku snad ve výsledku ani strádat nelze. Krom toho můj domácí arzenál mě naživu ještě několik dní až týdnů spolehlivě udrží ! :-)

US OPEN - pride parade

Je fakt, že Štěpánek s Paesem vypadaj jako transky, ale že jich je v tenisovém kolotoči tolik, to jsem netušil... Díky ČT ! Otevřela jsi mi oči ! :-)

Festival s celebritou

Nedávno se uskutečnil na maloměstě v pořadí asi pátý pozdně letní hudební fest. První ročníky mě poměrně potěšily, ale vzhledem ke vzrůstající popularitě této akce a tím pádem klesající rychlosti přísunu tekutin a vzrůstajícímu zamoření zelených ploch vyměšováním, jsem se tentokrát rozhodl vynechat. Několik přátel se ale přece jen odvážilo...

 Hlavní a bezesporu největší hvězdou ve festivalové historii, byl letos Xavík Baumaxa. Byl jsem na něm asi před rokem v Meet Factory, a musím říct, že jak je extravagantní, tak je hudebně velice dobrý. Hlavně s tou doprovodnou kapelou. Asi už taky měkne, neboť po pravici měl lahev minerálky a ne rumu jako kdysi. Ale vraťme se k festivalu. S odstupem musím uznat, že moje neúčast byla asi chyba. On Xavík je totiž zároveň komik, což se potvrdilo hned po druhé skladbě, kdy seřval zvukaře, že ho neumí nazvučit a vyndal jakési ukulele s tím, že tohle snad zvládne. Nezvládl... Pustil se tedy pouze do vokálního vystoupení, což někteří nesli s nelibostí. Odpověď byla strohá :"Cobyste chtěli za 90 korun vy maloměstký čů..ci !" ..

Večer probíhal vesele i poté a na celebritu by se téměř zapomnělo, kdyby ho kamarád právník s dalšími nezahlédl sedět při odchodu domů u auta, jak tam preluduje na kytaru svému psovi. A tady bych mu tedy ještě přidal body za bezprostřednost. Kamarád sob hned navázal kontakt - :"Co je to za psa? To je kokršpaněl ?" -"Tvoje bába je koršpaněl" zněla odpověď a Xavi začal preludovat Holubí dům stylem tak strašným, že bych to zvládnul líp, i když neumím kytaru ani pořádně naladit. Existuje o tom hudební záznam, který asi jednou vejde do dějin. Bylo očividné, že několik posledních hodin strávil hudebník chlastem, nebo něčím podobným. I tak se mu ale podařilo údajně uhranout nějakou místní micinku, která se poblíž vyzývavě kroutila a čekala na svou příležitost. To nakonec pochopil i zlitý kamarád právník, a nechtěje dělat křena se odpotácel domů. Kdo ví jak to bylo dál, ale dá se říct, že ve výsledku nemusel Xavier odjíždět z maloměsta tak úplně nespokojen... :-)

Vadná linka

Jezdím každé ráno do ústavu jednou z mnoha autobusových linek MHD. To, že je poloprázdná poměrně kvituji. Představa jízdy tou, která míří ze sousedního nástupiště do nedaleké nemocnice, je otřesná. Už ráno se tam mačká dav a ospalé sardinky čeká patnáct minut utrpení.
 Jenže každá dobrá věc má svou stinnou stránku a ta co se týká mojí linky je opravdu bolestná... Léto je na úplném vrcholu a do nemocnice míří desítky půvabných sestřiček v šatečkách, kterými se snad už ani nedá všechno zakrýt. Mě přistoupí cestou maximálně tři osoby ženského pohlaví. Alespoň odhaduji že ženského. Všechny mají více centimetrů na šířku než na výšku a pozadím by mohly v lomu drtit kameny.
 Cesta zpátky odpoledne je ještě horší. Všude tolik modelek. Člověk by si z okénka mohl hlavu ukroutit ale jinak nic. Do naší linky prostě hezké holky nenastupují. Už si začínám myslet, jestli nejsem viníkem já...
 Až dnes jsem si myslel, že se smůla prolomila. Do autobusu nastupuje dlouhlovlasá dívka  s poměrně pěknou figurou. Stále otočená zády štrachá v batohu a vyndavá knížku. Sedne si na čtyřku přímo proti mě a zvedne hlavu. Zrůda! Má jakousi protaženou hlavu a podsazenou čelistí. Mlsně se rozhlíží po cestujících a já jsem stále menší a menší. Uhybám pohledem a snažím se nedívat. V ten moment však zouvá botu a začne se drbat na děravé ponožce, jako kdyby myslela, že tím ten svrab zažene. Je zle! Sotva se obuje, chytne ji to znova a akci opakuje ještě třikrát. Teprve potom zvedá knížku, zakryje si jí zaplaťpánbůh obličej a začne číst. Zvědavost mi nedá a kouknu na název té beletrie - " Vadná " !
....Ostatně jako celá tahle linka, povzdechnu si....

Návrat do "normálu"

Od pondělí už zase navštěvuji v pravidelných pracovních cyklech ústav a snažím se tvořit hodnoty. Ovšem návrat po 14 dnech není nikterak jednoduchý, obzvlášť když jsem žřejmě stíhán nemocemi. Během dovolené jsem si uhnal vyrážku přes půl břicha (a že nějaké mám) po střetu s bolševníkem. Všechno co přijde z Ruska je prostě sajrajt. K tomu jsem kolem jedenácté dopolední v práci usnul. A i když se mi zdálo o oblíbeném rumu, vzbudil jsem se celý zpocený. Regenerace jater zřejmě probíhá pomaleji než jsem čekal a tělo to ví...  K tomu jsem se doslechl o jednom vydařeném ústavním večírku, kde jeden z nejslušnějších vědátorů ztratil po požití většího množství chlastu zábrany a rozhodl se zakousnout zástupce ředitele. Pronásledoval ho po chodbách a nakonec se mu podařilo pokousat ho alespoň na ruce, než se před ním zástupce stačil ukrýt a zamknout v jedné z laboratoří. Trochu mi to připomíná děj Resident Evil, ale budu věřit, že se u nás nezačalo s nějakým novým experimentem. Nápisu Umbrella jsem si nevšiml... Jenže ve výsledku shrnuto, podtrženo - po tom všem co už jsem tady za ta léta zažil, se dá říct, že jsem se vlastně vrátil do úplného normálu !

Akta X

Je to jedna z nevysvětlitelných záhad mé dovolené. Představte si tu idylu - letní šumavská krajina a tam osamocený domek v poklidném údolí, obklopený lesy. Celý rozradostněný odemykám dveře, otvírám okna a pokládám se na lehce zatuchlou postel. Už,už by se člověku chtělo usnout, když v tom uslyším zpěv. Je vcelku nenápadný, přesto mě zaujme. Čím víc se blíží, tím divnější pocit z něho ale mám. Vůbec mu totiž nerozumím. Nezbývá než vykouknout ven, kdo že je jeho nositelem. A nestačím se divit. Pro jistotu si promnu oči ještě jednou, ale je to tak - z lesa vychází po pěšině pět vietnamců v řadě. Každý má na hlavě rýžový klobouk, přes rameno kosu a společně pějí jakousi asijskou hitovku. Koukám na ně s otevřenou pusou. Ale oni jen projdou na dva metry kolem mého okna a ledabyle pokračují dál. Za ohybem lesa zpěv zmizí a když se tam jdu podívat, není po nějakých vietnamcích ani vidu ani slechu. Také jsem to vzal do protisměru, abych se podíval odkud že přišli, jenže cesta v lese byla naprosto netknutá. Nabízí se tedy hříšná myšlenka, že vietnamci jsou vlasně elfové, nebo že od někud spadli, nebo že se otevřela brána do jiné dimenze, kde Čechy a Vietnam jedno jsou... Večer jsem se pochlubil se svou příhodou ostatním, ale dostalo se mi jen posměchu. Nejrozumnější názor byl ten, že v měsíce nevětraném domě jsem se nadýchal jakýchsi plísňových spórů a dostal jsem halucinace. Nebo jak tvrdil Lobo, je to z toho božkovského rumu, co se tváří jako Morgan a který jsem se rozhodl koupit a ochutnat...Ale já tvrdím, že se mi to nezdálo..!

Znovuzrození

Uúú. Jsem opět zpátky ! A protože se tady v tom vůbec neorientuju, vyzkouším přidání příspěvku. Byl jsem celý týden na dovolené a mám spoustu příhod hodných vyšetřování jako akta x ... ale o tom příště..