Poprvé...

Dá se říct, že v mém věku už není mnoho věcí, které bych nezkusil. Patří mezi ně například nechtěná návštěva nemocnice, ale to jistě přijde časem. Stejně jako anální sex s mužem či ženou. A tahle možnost se mi věkem naopak zaplaťpánbůh vzdaluje. Dneska ovšem přišla na řadu věc, do které jsem se vždy snažil teoreticky proniknout jak Paroubek do Petry, ale nikdy jsem nenašel dost odvahy, jako Paroubek !

V práci mám aktuálně volno díky rekonstrukci a tak jsem šounil po laboratořích a získával informace. Teoreticky vybaven jsem tedy dnes poprvé v životě zakoupil droždí, vrazil ho do mouky, zalil mlékem a posypal cukrem! Ano, poprvé v životě vyrábím těsto. Důvod byl jasný - včerejší nákup a pojídání zeleniny se mi tak zajedlo, že trpím celý den pocitem neodolatelné chuti na škvarkové placky, abych vyrovnal kalorický deficit.

Začátek akce byl velmi obezřetný a děsivý... Říkali mi, že těsto možná nezkvasí a že mléko nesmí být ani teplé, ani studené. No jo, ale jaké tedy. Kdyby mi někdo alespoň dodal nějaký konkrétní údaj, ale to nic. Všichni jsou asi machři a dělají to odhadem. Dovtípil jsem se tedy, že ani teplo ani zima bude zřejmě teplota lidského těla, tudíž jsem mléko zahřál na 37°C a vyčkával. K mé velké radosti se udělala po půl hodině na povrchu mouky jakási houba ve tvaru jaderného hřibu. Přimíchal jsem tam podle pokynů vejce, sůl a škvarečky tak lahodné, že mi jich až bylo líto obětovat je na oltář vědy a výzkumu a s tím souvisejícího případného nezdaru. Nicméně děj se vůle boží..

V mé sedmilitrové misce se celá ta hmota krčila někde na dně a vypadala, že víc jak tři placky se mi z ní uplácat nepodaří. Jenže pak jsem si vzpomněl, že to snad má ještě nějak zabalit, prý nejlépe do peřin a nechat odležet. Kdo z vás čeká happy end, bude pravděpodobně zklamán. Hmota totiž utěšeně roste a já nevím kdy se zastaví. Už začíná přetékat z misky ven... "Hrnečku dost" nepomáhá... Jestli se už nikdy na blogu neozvu, víte jak to skončilo...

Lepší vrabec v hrsti...

Dnešní příspěvek bude krátký, rázný a nechutný! Zostudit se člověk může všelijak a někdy je to vpravdě nečekané.

Už několik dní mě trápí lehoučká rýmička. Taková ta, co vás zrána nutí si párkrát pořádně odplivnout. Učinil jsem tak i dnes a spěchal na autobus. Protože nejsem žádná třasořitka, stačí mi obléct tričko a lehkou větrovku, vesměs rozepnutou. Chci zdůraznit, že tričko bylo jasně žluté. Zatím všechno probíhalo tak jako vždycky. Při přestupu jsem však byl nucen popoběhnout a při hlubokém výdechu se z nosní dírky ozval "výstřel".

Nějaký zaschlý holub, co se zřejmě utvořil během nočního chrápání vyrazil ven. Neznámé velikosti, neznámého vzhledu a neznámým směrem. Preventivně jsem se ohledal, ale naštěstí nikde nic. "Hm, asi odlétl", říkám si a pokračuji dál k ústavu. Cestou potkávám několik nových půvabných laborantek i několik vědců. Rozradostněn z tak skvělé společnosti se dávám se všemi do hovoru, až dorazíme společně na pracoviště. Přijdu k prvnímu zrcadlu - aaaa ..Na žlutém tričku přímo pod krkem, přesně tam, kam si člověk nevidí, se ten hajzl usadil. Podle Earla by to byla asi velikost "střední". Bylo mi divné, že mi kolegové nekoukají do očí, ale u dívek jsem se domníval že jde o stud a vědců o zjevné gesto podřízenosti mé osobě.

Nevím jestli teď nebudou znechuceně odvracet zrak. Hlavně ty laborantky. Vědci po sobě zanechávají kolikrát i horší hnusy. Ale tak nějak si říkám, jestli by nebylo lepší, aby mě přistihli s brabcem v hrsti, než s holubem na krku...